Cesta k českému hasičskému názvosloví přes duchovního otce Sokola

První české hasičské názvosloví překladem z němčiny

V roce 1853 byl na našem území založen první profesionální hasičský sbor, či – jak se tehdy říkalo – sbor hasičů z povolání. Jeho zakladatelem byl Alois Pasta, původně městský dozorce v Praze, jenž měl na starost metaře najaté na úklid pražských ulic. Pasta byl vyslán na zkušenou do Berlína, aby „…se tam vyučil hasičství.“^[1] Nabyté zkušenosti posléze včlenil do spisu s názvem „Über Schadenfeuer und Feuerlöschen“, jenž vyšel v roce 1859 v českém překladu „O škodlivých požárech a jejich hašení“. Česká verze spisu obsahovala i překlad hasičského názvosloví od Františka Šťastného. 

Pompier spatřuje světlo světa

V roce 1869 vyšly v Praze „Základy hasičstva“, kdy autorem byl bývalý velitel J. Vysocký. Tato publikace je členěna do čtyř částí, kdy první část pojednává o „…policii požárové a o řádě hasičském, přičemž místy doslovně opisuje ze spisu Pastova.“^[2]

Druhá část této metodiky se zaměřuje na poměrně obšírný popis hasičského náčiní a výzbroje, ve třetí části je specifikováno cvičení se stříkačkami a nářadím a čtvrtá část je pojata spíše jako úvaha nad jednotlivými druhy požáru. Není bez zajímavosti, že Vysocký zavádí pojmenování „pompier“ a „sapeur“ pro jednotlivé druhy hasičů.^[3]

Sokolský náčelník vstupuje na scénu

Jméno Miroslava Tyrše (1832–1884) netřeba představovat. Rodák z Děčína a mj. také univerzitní pedagog se stal roku 1862 zakladatelem spolkové jednoty Sokol Pražský, v níž působil v letech 1862–1864 jako první tělocvičný náčelník. 

Klíčovou roli v dějinách hasičstva sehrál Miroslav Tyrš v roce 1872. V tomto roce byla čeština zaveden jako velící jazyk, přičemž se ukázalo, že pro určitá pojmenování v oblasti hasičské neexistuje české označení. Nicméně od samého počátku tělovýchova a hasičství měly k sobě blízko, neboť právě dobrá fyzická připravenost hasičů byla jeden ze základních předpokladů úspěšně zvládnuté akce při samotném zásahu, proto není divu, že: 

„Hlavním tvůrcem českého názvosloví pro pořadová cvičení je nezapomenutelný dr. Miroslav Tyrš. Týž uchystal před válkou rakousko-pruskou společně s přítelem svým setníkem Karlem Urbanem de Montefontana české velení a názvosloví pro dobrovolný sbor sokolský, který právě chtěl vstoupiti ve služby vlasti na obranu proti nepříteli. Velení uspořádalo přísně dle návodů, jež byly platny pro vojsko rakouské. Sboru řečenému však nebylo ani umožněno by vstoupil v život. Nicméně Tyrš, jsa stále žádán od ozbrojených sborů městských, vydal v Praze r. 1867 toto tiskem a nákladem dr. Ed. Grégra pod názvem České velení a názvosloví vojenské.

Dílko to stalo se spolehlivým rádcem prvním hasičským sborům českým, které neměly té doby žádné jiné české pomůcky, dle níž by se byly mohly říditi, majíce veřejně vystupovati. Tyrš nevykládá ovšem výkonů, jež se mají provésti po tom kterém velení; nýbrž prostě stanoví velení a připojuje k němu příslušné velení německé z návodů pro vojsko. Na konci spisku pak podává německo-český slovníček názvosloví vojenského. Spisek, jenž stál 24 kr. a 49 stránek obsahoval, je dávno již rozebrán.“^[4]

V souvislosti s tělocvičnou průpravou členů sokolských a hasičských bychom neměli zapomenout na Tyršovo dílo „Základové tělocviku“ o 164 stranách, které nejprve vycházelo jako součást tzv. „Kroniky práce“, avšak v r. 1878 bylo již vydáno samostatně.

Formulace hasičského názvosloví posléze umožnila výraznou publikační činnost v oblasti výcviku hasičstva. V poslední čtvrtině 19. století byla vydána řada publikací, které navazovaly na Tyršův odkaz. Jako příklad lze uvést dílo Františka Ledeckého s názvem „Cvičení hasičská, nářadí a zbroj“ (1875), jež je zaměřeno zejména na hasičská cvičení, kdy rozděluje strukturu sboru na tzv. dva odbory, kdy první odbor představují lezci a stříkačníci a druhý odbor je označen jako výpomocný. Rozdíl mezi odbory spočívá v tom, že: „…první odbor má zastávati hlavní službu hasičskou, druhý odbor má obstarávati vodu, udržovati pořádek při požáru a hlídati zachráněné věci.“^[5]

Zdroje čerpání faktů a obrazového materiálu

JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, Tábor: 1893.

https://www.databazeknih.cz/obalka-knihy/zakladove-telocviku-343628

https://www.payne.cz/3xS43787/sokol.htm

https://encyklopedie.praha2.cz/udalosti/829-hasicsky-zachranny-sbor-hl-m-prahy-v-praze-2

Autor textu: Petra Myslínová Cejpková

^[1] JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, r. 1893. Str. 12

^[2] Str. 14

^[3] Tyto termíny pocházejí z francouzštiny. Původně byl užíván výraz „sapeur“ – výraz odvozený od slovesa „sape“ neboli podkopávat. Původní „hašení“ ohně ve středověku totiž bylo více o podkopávání a bourání, což byla nezřídka jediná cesta, jak zabránit šíření ohně z centra požáru na další domy. Později se uplatnil termín „pompier“ neboli „strážce pumpy“ – výraz je odvozen od francouzského slova „pompe“- pumpa, čerpadlo. Tímto výrazem je logicky více specifikována skutečná hasební činnost hasičů, jak je známe dnes. 

^[4] JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, r. 1893. Str. 47. 

^[5] JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, r. 1893. Str. 17-18.