Jméno Miroslava Tyrše (1832–1884) netřeba představovat. Rodák z Děčína a mj. také univerzitní pedagog se stal roku 1862 zakladatelem spolkové jednoty Sokol Pražský, v níž působil v letech 1862–1864 jako první tělocvičný náčelník. 

Sokolové a hasiči jako jedno tělo a jedna duše

Ačkoliv sokolská jednota vznikla později než první hasičské sbory, velmi brzy došlo k provázanosti obou spolků. Jak jsme již zmínili ve velké kapitole o hasičské literatuře 2. poloviny 19. století, byl to právě časopis Sokol, jenž přinášel bohaté texty o činnosti hasičské, kdy v některých dochovaných číslech (jedná se o ročníky 1875 a 1876) jsou články hasičské převažující nad články sokolskými. Tělovýchova a hasičství měly k sobě blízko, neboť právě dobrá fyzická připravenost hasičů byla jeden ze základních předpokladů úspěšně zvládnuté akce při samotném zásahu. 

V roce 1875 vyšel např. v časopise Sokol článek „Tělocvik a hasičství“, který vyznívá spíše kriticky pro hasiče, jimž je vytýkáno, že: „…část dobrovolných sborů hasičských hlavní váhu klade více na zevnějšek než na skutečné vycvičení svých členů.“^[1]  V článku je apelováno na potřebu výcviku právě členů hasičských sborů, neboť: „…příležitost k tělocviku nalezne se zajisté všude a byť i tomu tak nebylo, nechť hasičstvo uchopí se věci a brzy zdvojnásobí se jeho řady, a sice řádně vycvičenými spolehlivými muži.“^[2]

Ano, později došlo k odloučení obou spolkových proudů, zejména v 80. letech 19. století již časopis „Sokol“ přinášel stále méně a méně hasičských článků, avšak smyslem našeho pojednání není psát o rozkolu mezi sokolskou a hasičskou organizací, ale naopak vyzdvihnout to, co obě jednoty spojuje – a tím je osoba Miroslava Tyrše a položení základů hasičského názvosloví. 

Provopočátek hasičského názvosloví 

Byla by škoda nedat v plném znění slovo Jakubu Aloisi Jindrovi, jenž k Tyršovi a položení základů hasičského názvosloví uvádí následující: 

„Hlavním tvůrcem českého názvosloví pro pořadová cvičení je nezapomenutelný dr. Miroslav Tyrš. Týž uchystal před válkou rakousko-pruskou společně s přítelem svým setníkem Karlem Urbanem de Montefontana české velení a názvosloví pro dobrovolný sbor sokolský, který právě chtěl vstoupiti ve služby vlasti na obranu proti nepříteli. Velení uspořádalo přísně dle návodů, jež byly platny pro vojsko rakouské. Sboru řečenému však nebylo ani umožněno by vstoupil v život. Nicméně Tyrš, jsa stále žádán od ozbrojených sborů městských, vydal v Praze r. 1867 toto tiskem a nákladem dr. Ed. Grégra pod názvem České velení a názvosloví vojenské.

Dílko to stalo se spolehlivým rádcem prvním hasičským sborům českým, které neměly té doby žádné jiné české pomůcky, dle níž by se byly mohly říditi, majíce veřejně vystupovati. Tyrš nevykládá ovšem výkonů, jež se mají provésti po tom kterém velení; nýbrž prostě stanoví velení a připojuje k němu příslušné velení německé z návodů pro vojsko. Na konci spisku pak podává německo-český slovníček názvosloví vojenského. Spisek, jenž stál 24 kr. a 49 stránek obsahoval, je dávno již rozebrán.“^[3]

V souvislosti s tělocvičnou průpravou členů sokolských a hasičských bychom neměli zapomenout na Tyršovo dílo „Základové tělocviku“ o 164 stranách, které nejprve vycházelo jako součást tzv. „Kroniky práce“, avšak v r. 1878 bylo již vydáno samostatně. J. A. Jindra nezahrnuje toto dílo do literatury hasičské, neboť bylo určeno pro tělocvičné spolky, avšak považuje za správné jej zmínit ve svém pojednání o české hasičské literatuře, neboť opět se výrazně ukazuje, kterak sokolská i hasičská jednota měli k sobě blízko. Jindra na Tyršův spisovatelský um nešetří chválou, neboť: 

„…ve výborném díle tomto nastínil Tyrš úplnou soustavu tělocviku tak duchaplně a dovedně, že jsou Základové po dnes^[4] výtečným vodítkem všem jednotám tělocvičným i spisovatelům, kteří pracují v oboru tělocviku.“^[5]

Jindra chválí důmyslné představení pořadových cvičení v tomto Tyršově díle a zdůrazňuje, že: „…z díla Tyršova čerpali hasičští sborové a čerpají dosud.“^[6]

V době vzniku publikace J. A. Jindry byl Miroslav Tyrš již několik let po smrti. Nešťastně utonul za dodnes nevyjasněných okolností při ozdravném pobytu v Rakousku. Jistě by však měl radost – a to nejen v roce 1893, kdy Jindrova publikace vyšla, ale také dnes, že je stále vnímán jako nedílná součást hasičské historie a ctěn jako zakladatel hasičského názvosloví, a to navzdory určitým rozporům mezi oběma spolky, které se odehrály ještě za jeho života. Není však cílem jitřit staré rány, které otupilo bezmála jedno a půl století, ale naopak vyzdvihnout osobnost, díky níž mohou hasiči pokračovat v duchu svých tradic, čehož jsou důkazem nejrůznější pořadová cvičení při soutěžních i slavnostních aktech. A to je třeba si připomínat.

Autor textu: Petra Myslínová Cejpková

Poděkování: Autorka děkuje České obci sokolské za umožnění badatelské činnosti v jejím archívu a poskytnutí cenného materiálu. 

^[1] Časopis Sokol, r. 1875, str. 88.

^[2] Tamtéž.

^[3] JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, r. 1893. Str. 47. 

^[4] Po dnes – pravopis přejat z původního textu. 

^[5] JINDRA, Alois Jakub. Česká literatura hasičská, r. 1893. Str. 47.

^[6] Tamtéž.