O zajímavých dílech z oblasti hasičské literatury 2. poloviny 19. století 

Několik slov na úvod

V roce 1893 spatřila světlo světa publikace o 114 stranách, jejímž autorem byl Jakub Alois Jindra, t. č. velitel Sboru dobrovolných hasičů v Počátkách. Vlastním nákladem vydal v Táboře knihu s názvem „Česká literatura hasičská“,v níž zajímavým způsobem – pohledem pochvalným i kritickým – zhodnotil do té doby všechna česká díla s hasičskou tématikou. Jinými slovy – paralelně společně se vznikem hasičských sborů na českém území od poloviny 19. století sleduje také odborné texty, tzn. různé metodiky, návody, výkladové stati atd., které se dotýkají hasičské problematiky a které do roku 1893 v českých zemích byly vydány. 

Z této publikace byla vybrána díla známá i méně známá, jež by z našeho pohledu měla mnohé co říci nejen milovníkům hasičské historie, ale také milovníkům literatury jako takové. Výkladová část je proložena citacemi přejatými z výše uvedené publikace, a to z toho důvodu, aby i soudobý čtenář mohl ocenit bohatost jazykového vyjadřování Jakuba Aloise Jindry, jenž by svou jazykovou obratností mohl směle sekundovat svým soudobým beletristickým tvůrcům, jakými byli např. Jan Neruda či Karolina Světlá. Citování původního textu také dává čtenáři možnost nahlédnout do knižní podoby jazyka českého konce 19. století. 

Poznámka pro čtenáře: Veškeré psaní citovaných slov i názvů publikací je přejato dle původního pravopisu Jindrovy knihy. 

Hasičská literatura má své kořeny ve středověku

Již v době, kdy ještě nebyly hasičské spolky, existovala hasičská literatura týkající se pořádků u hašení ohně – Řády hašení ohně, řády požární, nařízení od úřadů městských i státních, návody, jak zamezit šíření ohně, obsahovaly i některé policejní předpisy. 

Nejstarší „Řád o hašení ohně“ Berky z Dubé pochází z roku 1546, z roku 1673 pak nařízení královského horního města Hor Kutných k hašení ohně. V roce 1751 vydala císařovna Marie Terezie „Ohňový patent“, jenž představuje jeden ze stěžejních pilířů pozdější (včetně současné) protipožární legislativy, neboť zakotvuje ohlašovací povinnost, bezpečnostní opatření proti vzniku a šíření požáru a klasifikuje také sankce a tresty pro ty, kdo tato nařízení nebudou dodržovat.

První sbory a první odborné stati

Nicméně stále se pohybujeme spíše u právních (byť velmi důležitých) dokumentů. Od vzniku prvních hasičských sborů však dochází k rozmachu také literatury odborné s hasičskou tématikou. Jak je všeobecně známo: „…první sbor hasičů placených byl založen, jak známo, r. 1853 v matičce Praze.“^[1] V roce 1850 vzniká první sbor dobrovolných hasičů, a sice v Zákupech, jednalo se ovšem o sbor německý, ovšem šlo o první dobrovolný hasičský sbor na území Rakouska-Uherska. Až v roce 1854 ve Velvarech vzniká první český sbor dobrovolných hasičů na našem území. 

V té době se začala také formovat potřeba, aby různé pokyny, nařízení, ale také pojmy a názvosloví začaly mít tzv. „štábní kulturu“. Není tedy překvapením, že dochází postupně k úzkému propojení hasičů s literaturou, neboť i při zakládání nového sboru se ukázalo, že: „…osobnosti, které pojaly myšlenku zarazit sbor, byly nuceny podati též zvláštní návody, dle nichž se měl záměr jejich uskutečniti. K tomu účelu hleděli spisovatelé prvních hasičských spisů snésti do prací svých vše, o čem soudili, že by přispělo ku hojnějšímu zakládání sborů a že by prospělo sborů zařizovaným nebo zaříženým.“^[2]Ano, lze tedy právem hovořit o vstupu hasičů do české literatury. 

Jak jsme již zmínili, tento vstup do literatury úzce souvisí se vznikem prvních sborů. V roce 1856 byl v němčině vydán spis „Dobrovolný sbor hasičů“, který na svých 58 stranách poskytuje návod, kterak se: „…v každém venkovském městě i v každé větší vsi s nepatrnými výlohami zříditi dá ochrana proti ohni aneb ústav k hašení a hájení při požárech.“^[3]Právem lze tedy hovořit o vlastně první metodice, jíž poskytovala cenný návod všem, kdo se rozhodli založit sbor dobrovolných hasičů. Autorem této publikace je Ferdinand Laitenberger ze Zákup. Podobnost čistě náhodná? Nikoliv. Velký nadšenec a průkopník dobrovolného hasičstva ve formulování své publikace vycházel z vlastních zkušeností při zakládání Sboru dobrovolných hasičů v Zákupech. Tato metodika zahrnuje přípravné kroky vedoucí k založení sboru, dále pak povinnosti jednotlivých oddělení sboru v neposlední řadě nezapomíná na povinnosti velitele, kdy: „…velitel nesmí se ve svém zajisté ctihodném postavení nikdy zapomenouti, aby v domnění, že něčemu lépe rozumí, naproti c. k. vládnímu, zařízení, četnictvu a vojsku, když přítomny jsou, přece chtěl dle svého vlastního náhledu jednati. V takových případnostech přestává jeho výkonná moc u ohně docela, a on má mnoha arci následkem svých místních známostí radu podati – ostatní jenom dané vyšší rozkazy konati, poněvadž mužstvo na jeho hlas a na obyčejný pořádek již uvyklé jest.“^[4]

 

Překlad hasičského názvosloví z němčiny

Již jsme zmínili, že v roce 1853 byl na našem území založen první profesionální hasičský sbor, či – jak se tehdy říkalo – sbor hasičů z povolání. Jeho zakladatelem byl Alois Pasta, původně městský dozorce v Praze, jenž měl na starost metaře najaté na úklid pražských ulic. Pasta byl vyslán na zkušenou do Berlína, aby „…se tam vyučil hasičství.“^[5] Nabyté zkušenosti posléze včlenil do spisu s názvem „Über Schadenfeuer und Feuerlöschen“, jenž vyšel v roce 1859 v českém překladu „O škodlivých požárech a jejich hašení“. Česká verze spisu obsahovala i překlad hasičského názvosloví od Františka Šťastného. Pasta ve svém díle zdůraznil mj. i fyzickou přípravu hasičů, neboť: „…se přimlouvá za pěstování tělocviku a za cvičení hasičská vůbec.“^[6]

Pompier spatřuje světlo světa

V roce 1869 vyšel v Praze další z hasičských spisů, a sice „Základy hasičstva“, kdy autorem byl bývalý velitel J. Vysocký. Tato publikace je členěna do čtyř částí, kdy první část pojednává o „…policii požárové a o řádě hasičském, přičemž místy doslovně opisuje ze spisu Pastova.“^[7]

Druhá část této metodiky se zaměřuje na poměrně obšírný popis hasičského náčiní a výzbroje, ve třetí části je specifikováno cvičení se stříkačkami a nářadím a čtvrtá část je pojata spíše jako úvaha nad jednotlivými druhy požáru. Není bez zajímavosti, že Vysocký zavádí pojmenování „pompier“ a „sapeur“ pro jednotlivé druhy hasičů.^[8]

Za zmínku stojí také publikace s názvem „Hasičstvo“ vydaná roku 1874 Titem Krškou představující „…rukojeť pro českoslovanské sbory hasičské a obecní úřady vzhledem ke stávajícím zákonům požárním a obecním.“^[9] Tato další z hasičských metodik se věnuje jednak dějinám hašení ohně a dějinám hasičství, jednak obsahuje také návrh cvičebního řádu, a sice jak cvičení přípravná, tak i tzv. cvičení „k parádě“ neboli cvičení určená např. pro slavnostní přehlídky atd. Svou metodiku později Krška přepracoval, a sice jak cvičební řád, tak v novém vydání aktualizoval také: „…vzorce stanov a služebního řádu pro sbory hasičské, k nimž připojil ještě vzorec stanov pro župní jednoty a stanovy české ústřední jednoty moravsko-slezských dobrovolných sborů hasičských.“^[10]

V roce 1875 spatřilo světlo světa dílo Františka Ledeckého s názvem „Cvičení hasičská, nářadí a zbroj“, jež je zaměřeno zejména na hasičská cvičení, kdy rozděluje strukturu sboru na tzv. dva odbory, kdy první odbor představují lezci a stříkačníci a druhý odbor je označen jako výpomocný. Rozdíl mezi odbory spočívá v tom, že: „…první odbor má zastávati hlavní službu hasičskou, druhý odbor má obstarávati vodu, udržovati pořádek při požáru a hlídati zachráněné věci.“^[11]

Kritika není vždy pochvalná

Již zmíněné publikace Leitenbergera, Pasty a Vysockého inspirují k sepsání dalšího díla Václava Kohla, velitele sboru v Klatovech, jenž vydává v roce 1875 publikaci s názvem „Hasičství“. Za své dílo si bohužel vysloužil spíše kritiku právě proto, že hojně používá pasáže sepsanými již svými předchůdci a jen v minimální míře přichází s vlastními myšlenkami a novým textem. Vytknuta byla také jazyková stránka, kdy „…mluva není všude úplně správná.“^[12] Kladně však byla hodnocena skutečnost, že Kohl věnoval ve svém spise velkou pozornost důležitým pořadovým cvičením. 

O mnoho lépe, ba spíše naopak, nedopadl ani další spis vydaný Václave Kohlem. V roce 1882 vyšel „Návod ku praktickému cvičení sborů dobrovolných hasičů“. Soudobá kritika vyčítá Kohlovi používání „…významů neobvyklých, jako lisovaná podešvina, lihýř či rovnovážník, třeň čili násad, kozlíková stezka, ano i nesprávných, jako otcové šroubení, cedítko, vůdce hadic, nátrubek, špička (obého posledního místo hubice), jednak jsou výklady jeho nesrozumitelny, nejasny, ba i věcně nesprávny.“^[13] Tentokrát kritika nebyla shovívavá ani k části praktické povahy, která obsahovala návod na cvičení se čtyřkolovou stříkačkou a žebříky, kdy je autorovi vytýkáno nedodržení správného metodického postupu a chaotičnost. 

Již ve své době stálo v ústraní dílko o pouhých 16 stranách vydané roku 1888^[14] s názvem „Cvičení pro lezce hasičských sborů venkovských a poučení, kterak zachovati se při požáru“ od Františka Stejskala. Soudobá kritika označila toto dílko jako: „…knížečka malá a významná toliko snahou spisovatele rolníka, který se odhodlal sepsat toto cvičení pro lezce venkovských sborů, pro něž dostačí obyčejný řebř se žerděmi po obou stranách, 6 až 11 metrů dlouhý.“^[15] Přestože se jedná o opravdu útlou brožurku, obsahuje poměrně dost informací týkajících se cvičení se žebříky. Výklad je hodnocen jako srozumitelný, avšak autorovi bylo vytknuto poměrně velké množství pravopisných i stylistických chyb. 

 

První metodika hasičského funkcionáře

S velmi kladnou odezvou se v době svého vydání (vyšlo r. 1892) setkal spis s názvem „Rok hasičského života“, které upravil Václav Ježek dle původního spisu Emila Weisse. Na 39 stranách se autor věnuje různým aktivitám hasičského sboru rozdělených do jednotlivých měsíců v roce, a sice: „…výroční valná schůze, zimní škola hasičská, měsíční schůze, pohřeb hasiče, požár, stráže a hlídky, přehlídky a hotovosti, různé druhy praktických cvičení, vůbec veškerá služba hasičská je ve spisku v povšechných rysech nastíněna a vhodně na jednotlivé měsíce rozdělena. Způsob vypravování je velice zajímavý, líčení místy velmi dojemno^[16], rozdělení služby zcela přirozeno, výklady úplně správny. Lze tedy malé dílko Ježkovo označiti jakožto výbornou cvičebnici pro členy hasičských sborů, zvláště pak pro ty, kterým svěřena je správa sborová.“^[17] Opravdu není šetřeno chválou, kniha je považována za čtivou a poutavou, kdy, ač je řazena k literatuře naučné, je napsána velmi dobrým způsobem, aby zaujala každého, kdo se věnuje aktivní práci ve sboru dobrovolných hasičů. 

Smekal nebyl jen výrobce stříkaček

Z literatury hasičské, jež se objevila ve 2. polovině 19. století, bychom neměli zapomenout na dílo „Nauka o hasičství“, které napsal známý R. A. Smekal, majitel továrny na výrobu stříkaček a hasičského nářadí. Spis, který se objevil v roce 1887, je považován za velmi cenný, neboť: „…má za hlavní účel seznámiti čtenáře s vnitřním ústrojím stříkaček u nás užívaných. Spisovatel vykládá za touto příčinou sestrojení stříkačky, potom objasňuje účel kohoutů, zvláště pak účel kohoutu výpustního, přechází k soustavám stříkaček, jež dělí podle tvaru zámyček, pojednává o jednotlivých soustavách a dospívá ku stati o zkoušení stříkaček.“^[18] Soudobá kritika nešetří chválou. Autorova profesionalita z praktického života se výrazně odrazila i na jeho literárním díle, které dokládá, že jeho autorem je skutečný odborník v oblasti tehdejší hasičské techniky. Oproti jiným dílům obsahuje Smekalova práce velmi výraznou obrazovou část, zde v počtu 155 nákresů a obrázků, které kvalitním způsobem doplňují srozumitelnost vlastního výkladu, neboť: „…velice poučné dílo Smekalovo poslouží výborně nejen pro studium, ale i pro školu hasičskou.“^[19]

Velvarský a Velvary

Nedostatek obrázků, které by výrazně přispěly k výkladové části, je naopak vytknut dílu Aloise Velvarského, jenž vydal v roce 1889 šestnáctistránkové dílko s názvem „O vzduchu, jeho vlastnostech a účincích se vztahem ku hasičství“. Útlá knížečka byla věnována prvnímu sboru dobrovolných hasičů ve Velvarech (podobnost s příjmením autora je zřejmě čistě náhodná), a sice ku 25. výročí založení sboru. Obrázky sice chybí, ale výklad jako takový je hodnocen dobře, neboť: „…v malém spisku vykládá spisovatel zajímavě a srozumitelně o vzduchu, o jeho součástkách, příměscích a vlastnostech, o tlaku, o pumpách a o stříkačkách, k čemuž stručně přičiňuje některé rady v příčině ošetřování stříkačky.“^[20]

 

Nezapomíná se na první pomoc

V rámci naší exkurze první hasičskou literaturou bychom neměli zapomenout ani na téma první pomoci, neboť žel i nehody a zranění patří do hasičského života. V roce 1880 vyšla v Pardubicích publikace „Návod ku prvé pomoci v nehodách“, jíž sepsal lékař Josef Kabeláč. Dílo bylo původně určeno pro chrudimskou župu, posléze však našlo širší uplatnění. Je rozděleno do šesti tzv. oddělení, kdy: „…v prvém vykládá spisovatel zařízení skříně ochranné, druhé obsahuje popis těla, ve třetím promlouvá o nemocech vnitřních, ve čtvrtém o nemocech vnějších, v pátém podává spisovatel rady v příčině postavení ochranné skříně a odnášení nemocných a konečně v šestém sestavil 15 otázek za účelem nacvičení výkladu.“^[21]

Trocha statistiky nikdy neuškodí 

V době vzniku Jindrovy publikace byly hasičské sbory zakládány doslova jako houby po dešti. O to víc pak bere za srdce skutečnost, že mnohé tehdy vzniknuvší sbory, které by dnes slavily minimálně století a čtvrt své existence, postupně zmizely v propadlišti času a zanikly. Statistika byla a je důležitá, proto také literatura hasičská nezapomínala na statistické přehledy existujících sborů, jako např. „Sborník“ z roku 1875 od Ludvíka Prav. Kakše či „Statistický přehled dobrovolných a obecních hasičských sborů v Čechách“ sestavený c. k. místodržitelským radou Josefem Wolfem, jenž: „…pojal do přehledu všechny sbory, které se utvořily až do konce měsíce března 1877, rozeznávaje spolky hasičské (t. j. dobrovolné) a obecní sbory hasičské (t. j. placené).“^[22]

 

Dle této statistiky existovalo tehdy v Českém království 152 českých dobrovolných sborů se 7.793 činnými členy a 881 německých sborů s 29.865 činnými členy. Dále existovaly tři sbory profesionální (tedy placené), a sice v Plzni, v Praze a v Záblatí u Prachatic se 134 činnými členy a rovněž 25 profesionálních sborů německých s 2.391 činnými členy. 

Příručka pro členy – inspirace pro dnešní dobu

Ano, jako inspirace pro dnešní dobu (i když by se zřejmě jednalo o materiál elektronické povahy) může sloužit „Přijímací knížka“ určená členům dobrovolných hasičských sborů, a sice sdružených ve svazku hasičské župy Podbrdska. Autorem této publikace je Jan Karásek, jednatel a inspektor župy. Spis z roku 1891 obsahuje vzor tzv. přijímacího lístku a dále pak: „…stručné dějiny a statistiku župy, dále stanovy, knihovní řád, seznam knih v knihovně župní, služební řád, poučení pro mužstvo o chování se při požáru vůbec, signály župní a stanovy zemské ústřední jednoty království Českého.“^[23]

 

Nezapomínejme na periodika

V oblasti hasičské literatury té doby bychom neměli zapomenout ani na časopisy. Hasičské stati se výrazně objevovaly v časopise „Sokol“, o čemž svědčí dochované ročníky tohoto periodika z let 1875 až 1876. S nadsázkou lze říct, že některá čísla časopisů z té doby obsahují možná více hasičských informací nežli sokolských. Po odmlce začal vycházet časopis „Sokol“ až roku 1881, což již bylo v době, kdy nastalo odloučení sokolské a hasičské jednoty, frekvence hasičských textů se zmenšila a postupně se začala zcela vytrácet. Právem však „Sokol“ lze zařadit mezi periodika s hasičskou tématikou, stejně jako časopis „Jistota“, jehož první číslo vyšlo 15. února roku 1876 a šlo o list věnovaný: „…zájmům pojišťování a hasičství.“^[24]

Za ryze hasičský lze považovat časopis „Český Hasič“, jehož první číslo vyšlo 25. dubna 1878. V době vzniku knihy „Česká literatura hasičská“ tento časopis stále vycházel a zaměřoval se na hasiče a hasičství v komplexní podobě, o čemž svědčí i velmi rozsáhlý přehled dopisovatelů, které ve své publikaci zmiňuje právě Jakub Alois Jindra. 

Zábavná literatura hasičská

Jak známo, hasiči byli již od svých počátků nositeli také kultury – pořádali plesy, masopusty, křísili dávné tradice a v neposlední řadě také hrávali divadlo. V 90. letech 19. století mohli tehdejší návštěvníci na některých „hasičských“ prknech zhlédnout představení „Česť hasičstvu“. Jedná se o veselohru^[25] o třech jednáních od tajemného O. L.^[26], jíž přeložil Václav Ježek. 

 

A něco pro děti…

Na děti bychom zapomínat neměli. Vždyť děti byly a budou vždy důležitými pokračovateli hasičských tradic a výchova mládeže představuje dnes jeden ze stěžejních pilířů hasičské činnosti. S potěšením tedy můžeme konstatovat, že již ve 2. polovině 19. století vznikla publikace s hasičskou tématikou právě pro děti, a sice „Hasičské povídky“, které: „…pro milou mládež sepsal Karel Zákoucký, učitel v Seči.“^[27] Jedná se o celkem 7 povídek, jež jsou vyprávěny bývalým hasičem Klofandou. Ten utrpěl zranění při požáru a již se tedy nemůže věnovat hasičské činnosti. Svůj čas však věnuje dětem, jimž vypráví příhody z hasičského života. 

Závěrem

Toliko tedy z naší malé exkurze listováním publikací „Česká literatura hasičská“. Ne, v našem článku nejsou zdaleka uvedena všechna díla z oblasti hasičské literatury, jimž se Jakub Alois Jindra precizně ve svém výkladu věnuje, ale – jak jsme již zmínili v úvodu – vybrali jsme taková díla, která představují určité průkopnictví i ojedinělost v hasičských literárních dějinách. Že jsme na někoho zapomněli? Ne, nezapomněli a nezapomněl na něj ani Jakub Alois Jindra. Ano, jedná se o Miroslava Tyrše, jehož názvosloví se stalo podkladem názvosloví hasičského a samozřejmě J. A. Jindra se Tyršovi ve své publikaci obsáhleji věnuje. My jsme si však právě z důvodu oné významné stěžejnosti vývoje názvosloví dovolili Tyrše zdánlivě vyjmout a věnovat mu samostatnou stať.

S využitím publikace „Česká literatura hasičská“, autor: Jakub Alois Jindra, rok vydání 1893, Tábor; zpracovala:Petra Myslínová Cejpková

 

^[1] Str. 9

^[2] Str. 9

^[3] Str. 9

^[4] Str. 11

^[5] Str. 12

^[6] Str. 18

^[7] Str. 14

^[8] Tyto termíny pocházejí z francouzštiny. Původně byl užíván výraz „sapeur“ – výraz odvozený od slovesa „sape“ neboli podkopávat. Původní „hašení“ ohně ve středověku totiž bylo více o podkopávání a bourání, což byla nezřídka jediná cesta, jak zabránit šíření ohně z centra požáru na další domy. Později se uplatnil termín „pompier“ neboli „strážce pumpy“ – výraz je odvozen od francouzského slova „pompe“- pumpa, čerpadlo. Tímto výrazem je logicky více specifikována skutečná hasební činnost hasičů, jak je známe dnes. 

^[9] Str. 15

^[10] Str. 17

^[11] Str. 17 - 18

^[12] Str. 19

^[13] Str. 24

^[14] Podruhé vyšlo o rok později v druhém, upraveném vydání. 

^[15] Str. 29

^[16] Jedná se např. o odchod hasiče k požáru na str. 29.

^[17] Str. 40

^[18] Str. 42 

 

[19] Str. 42

^[20] Str. 44

^[21] Str. 50

^[22] Str. 52

^[23] Str. 65

^[24] Str. 76

^[25] Některé zdroje uvádí, že se jedná o masopustní taškařici.

^[26] Plné jméno a příjmení není v publikaci uvedeno, nedohledáno ani v jiných pramenech. 

^[27] Str. 110